Návštěvy

Někdo má rád procházky po rozkvetlých loukách, někdo chodí sbírat houby do lesa, někdo se stará o ovocný sad. Majitelka této zahrady pojala svou lásku k přírodě z jiného konce. Začalo to před mnoha lety neplánovanou návštěvou výstavy bonsají.

Malá zahrada u domu na severním okraji Prahy vznikala vlastně nadvakrát. Realizaci projektu totiž převzal zahradník, který se návrhu nedržel – a výsledek se nelíbil ani autorce návrhu, ani majiteli. A tak nezbylo než začít znovu a pod taktovkou architektky vytvořit dnešní podobu – zahradu s místem pro odpočinek i grilování.

Základní podobu téhle zahradě dává cihlový dům, který kombinuje moderní a tradiční prvky. Zároveň člení pozemek na několik celků, které si – v kombinaci s orientací ke světovým stranám – říkají o to, aby byly využívány různým způsobem.

V tiché ulici malého města pod Krušnými horami stojí už přes sto let úhledný dům se zahradou. Vystřídalo se tu několik generací rodiny paní Ivany Aulické, která tu teď bydlí s manželem.

Když si před šesti lety Monika a Michael Whiteovi pořídili sto let starý dům v pražském Břevnově, bylo jasné, že bude potřebovat důkladnou rekonstrukci. A zahrada za ním, svah porostlý řídkou trávou s boudou pobitou pivními zátkami, zrovna tak.

Majitelé si přáli upravit zahradu tak, aby v ní mohli trávit více času, čerpat z ní energii a zároveň si v ní dokonale odpočinout. Respekt k okolní krajině s blízkostí řeky Labe a citlivá návaznost na ni proto byly hlavními odrazovými můstky při její proměně. V zahradě také nenajdete nic umělého ani cizího. Přírodní materiály a domácí druhové složení rostlin – to jsou hlavní pilíře této dokonale vyvážené realizace.

Hlavní zadání bylo jasné: vytvořit zahradu, ve které se majitelé budou moci ukrýt před hlukem i pohledy z okolí, především od sousedů. Kromě toho si majitelé přáli vyrovnat terén tak, aby na něm vznikl co největší trávník – hřiště pro děti –, a najít v zahradě místo pro různé druhy posezení.

Manželé s dospělými dětmi si přáli venkovskou zahradu zapadající do krajiny s výhledem na rybník. Neměl v ní chybět dřevník a terasa vyhrazená snídaním. A údržba si, pokud možno, měla vyžádat co nejméně času a námahy.

Aktivní majitelé se dvěma pozvolna odrůstajícími dětmi a neméně aktivním maďarským ohařem si přáli zahradu přírodní, jednoduchou, nenáročnou na údržbu, těžící ze svého umístění i minimalistické architektury domu.

Málokdo by čekal, že deset minut jízdy tramvají z Václavského náměstí v Praze, za prvorepublikovou vilou z roku 1928, v klidné ulici starých Nuslí se rozprostírá oáza klidu a zeleně. Příběh tamní zahrady přitom úzce souvisí s čtyřčlennou rodinou žijící v suterénu.