Terakota: pálená hlína je znovu v módě

Terakota, nebo také terra cotta, znamená pálená hlína a se zahradou ji pojí pěstební nádoby, které jsou typické zejména pro anglický viktoriánský sloh, francouzskou Provence nebo středozemní bylinky.

Starý způsob zavlažování pomocí hliněných nádob

Jak vzniká terakota

Při výrobě terakotových květináčů, džbánů, truhlíků a jiných nádob se využívá hnědá jílovitá hlína s příměsí vápence, která se po zpracování dlouho a při vysokých teplotách vypaluje, až získá charakteristickou oranžovohnědou barvu. Díky výpalu jsou předměty z terakoty velice odolné vůči vnějším vlivům. Časem navíc získávají určitou patinu, která zvyšuje atraktivitu a efekt terakoty.

Pěšiny z přírodního kamene vysypané kačírkem

Výhody a nevýhody terakoty

Kromě svého vzhledu a odolnosti má terakota ovšem i jiné přednosti. Vzhledem ke své pórovitosti může pálenou hlínou procházet vzduch i voda. Kořeny rostlin vysazených do terakotových nádob tak mohou lépe dýchat. Stěny květináčů také dokážou odvádět přebytečnou vlhkost z půdy, stejně jako ji třeba po určitou dobu zadržovat. Terakotové nádoby jsou rovněž těžké, což brání jejich převrhnutí. Využívají se hlavně venku, ale je možné do nich vysadit i pokojové rostliny. 

Rostlinám náročnějším na vláhu může ovšem terakota za horkého počasí odebírat vláhu, proto je nutné je zavlažovat častěji. Při nízkých teplotách mohou také květináče z pálené hlíny prasknout.

Mechové stěny a obrazy dodají interiéru kousek přírody

Naše krásná zahrada

Předplatné časopisu Naše krásná zahrada