Když i tráva musí stát v pozoru: Jak Alan Rickman zkrotil přírodu i ego Krále Slunce
Alan Rickman ukazuje, jak zahrady symbolizovaly absolutní moc
Stavba monumentální zahrady nikdy nebyla o lásce k petrželi nebo o relaxaci s rýčem v ruce, ale o jasném vzkazu sousedním panovníkům, že i příroda vás musí poslouchat na slovo. Pokud dokážete zkrotit vodu, aby stříkala přesně pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů, a donutíte tisíce stromů růst v dokonale symetrických řadách, pak je jasné, že nějaká revoluce nebo hladomor jsou jen nepodstatné detaily ve vašem božském harmonogramu.
Král Slunce v podání Alana Rickmana to chápal dokonale, zahrada pro něj představovala politický nástroj, kde každý zastřižený keř symbolizoval absolutní kontrolu nad chaosem světa a každá fontána byla prostředníčkem vztyčeným směrem k nevyzpytatelnému osudu.
Alan Rickman jako Ludvík XIV.: Panovník, který vládl i zahradám
Ve filmu Králova zahradnice sledujeme fascinující proces, kde se z hromady hlíny rodí politický manifest, a Alan Rickman zde exceluje jako panovník, který sice vypadá, že řeší jen barvu svých punčoch, ale ve skutečnosti staví nejdražší kulisy v dějinách. Zahrada jako obraz řádu není nic jiného než snaha vymazat náhodu, protože panovník, který nedokáže srovnat do latě vlastní záhony, těžko udrží na uzdě neposlušné poddané nebo ambiciózní šlechtu.
Ludvík XIV. v Rickmanově podání není jen milovník kytiček, ale strategický mozek, který ví, že když dvořany unavíte pětikilometrovou procházkou v dokonale symetrickém bludišti, nebudou mít večer sílu pletichovat proti trůnu.
Alan Rickman a Versailles: Když příroda poslouchá krále
Zatímco marně bojujeme s tím, aby nám na okně nezdechla i umělá orchidej, mocní tohoto světa historicky potřebovali prostor, kde geometrie vítězí nad zdravým rozumem i přírodními zákony. Alan Rickman nám ve své roli připomíná, že pro absolutistického vládce byla divoká, nezkrocená příroda symbolem nebezpečí a barbarství, které bylo potřeba uvěznit do mramoru a střižených živých plotů.
Každý pravý úhel v Rocancourt nebo Versailles je v podstatě vítězným výkřikem nad chaosem, důkazem, že lidská vůle dokáže ohnout i ty nejzarputilejší kořeny a donutit je růst podle královského dekretu.
Barokní zahrady: Dokonalost bez kompromisů
Barokní zahrada je v podstatě vězení pro rostliny, kde se i ten nejmenší výhonek musí podřídit diktátu osové souměrnosti, jinak skončí v kompostu dějin dřív, než stačí vykvést. Tato posedlost řádem není nic jiného než projev paranoie, že kdyby se nechal jeden keř volně růst, mohla by se celá ta slavná monarchie sesypat jako domeček z karet při prvním závanu svobody.
Ludvík XIV. v celém snímku působí jako člověk, který v noci nejspíš tajně chodí s nůžkami a kontroluje stíny, aby dopadaly přesně podle plánu, protože v jeho světě je nepředvídatelnost tím největším nepřítelem koruny. Je vtipné i děsivé uvědomit si, kolik úsilí lidstvo věnovalo tomu, aby příroda vypadala jako interiér obývacího pokoje, jen s tím rozdílem, že místo koberce máte trávník, který nesmí být delší než dva milimetry.
Fontány coby symbol neomezeného ega
Voda tekoucí do kopce je nejlepším důkazem toho, že máte víc peněz než rozumu a že fyzikální zákony pro vás platí jen tehdy, když máte zrovna dobrou náladu. Projekt vodního divadla, který je ústředním motivem filmu, je přesně tou drahou zbytečností, kterou svět nutně potřebuje k tomu, aby mohl obdivovat drzost svých vládců, co neváhají utratit jmění za pár vteřin vodní tříště.
Postava krále v podání Alana Rickmana si dobře uvědomuje, že ohromit dvořany je důležitější než nakrmit venkov, protože sytý sedlák sice mlčí, ale ohromený šlechtic vám nebude pletichovat za zády, když mu právě vyrazíte dech hydraulickým zázrakem.
Zahradnice jako architekt panovníkovy duše
Vztah mezi zahradnicí a králem je v příběhu klíčový, protože ukazuje, že i ten největší despota občas potřebuje slyšet pravdu o tom, že kytky potřebují hlínu a ne jen královské razítko. Sabine de Barra v podání Kate Winslet vnáší do upjatého světa Versailles prvek lidskosti a organického chaosu, což je něco, co postava Alana Rickmana fascinovaně sleduje, jako by šlo o exotický úkaz z jiného vesmíru, kde věci prostě jen tak rostou.
Je to takový ten moment, kdy si i nejmocnější muž Evropy uvědomí, že pod vší tou zlatou výšivkou a pudrem je jen unavený chlap, který by si nejraději sundal paruku a rýpal se v zemi bez dozoru kamer a dvorské etikety.
Alan Rickman jako Ludvík XIV připomíná, proč Versailles fascinuje dodnes
Možná máme v mozku nějaký rozbitý čip, který nás nutí milovat věci, co jsou naprosto nepřirozené, jako jsou čtvercové stromy, kruhová jezírka nebo vztahy bez konfliktů. Zahrady mocných nám nabízí iluzi, že svět lze opravit, učesat a zavřít do ohrady, kde nás nebude děsit smrt, nemoci nebo prostý fakt, že venku fouká vítr, který nerespektuje naše plány.
Alan Rickman v Králově zahradnici zosobňuje tu věčnou lidskou touhu po dokonalosti, která je sice marná, neuvěřitelně drahá a často i krutá, ale zároveň tak esteticky uspokojivá, že jí odpustíme i tu špetku tyranie. Koneckonců, když se dnes projdete po nějakém zámeckém parku, nekoukáte na to, kolik lidí tam v blátě nechalo plíce, ale říkáte si, že ten střižený habr vypadá vážně skvěle na fotce a že ten Ludvík měl vlastně docela vkus.
