Herecký bard vtiskl Ludvíkovi XIV. tvář muže, který pod nánosem pudru a zlata skrývá touhu po prosté hline. Jeho pohled mistrně balancuje mezi absolutistickým despotou a osamělým estétem.
V roli panovníka Rickman dokonale ztělesňuje lidskou potřebu učesat svět a zavřít ho do bezpečné ohrady. Je to právě jeho charisma, které dává této tyranii pravítek a nůžek neodolatelný půvab.
Alan Rickman dokázal i v těch nejzdobnějších punčochách působit jako nebezpečně inteligentní stratég. Jeho král Slunce neřeší jen barvu květů, ale především to, jak skrze ně ovládnout mysl svých poddaných.
V zahradách Versailles neexistovala náhoda, pouze precizní plán a nekonečné zástupy dělníků v blátě. Právě z tohoto organického chaosu se zrodil nejdražší politický manifest v dějinách lidstva.
Zatímco my bojujeme s jednou orchidejí, Ludvík XIV. nechal srovnat do latě celé kilometry krajiny. Tato fascinující symetrie měla dvořany natolik unavit, aby večer už neměli sílu na pletichy proti trůnu.
Barokní zahrada není místem pro relaxaci, ale manifestem síly, kde i ten nejmenší lístek podléhá přísnému diktátu geometrie. Každý zastřižený keř zde slouží jako důkaz, že králova vůle je silnější než přírodní zákony.
Postava Sabine vnáší do upjatého světa paruk a pravítek prvek lidskosti a organického chaosu. Je to právě její odvaha ušpinit si ruce od hlíny, co nakonec fascinuje i samotného Krále Slunce.
Kate Winslet zde exceluje jako žena, která se odmítá podřídit prázdné etiketě a raději buduje zahrady, které mají duši. Její Sabine připomíná králi, že pod zlatou maskou moci stále tluče srdce, které potřebuje prostor k nadechnutí.
Donutit vodu téct do kopce a stříkat v přesných úhlech vyžadovalo víc než jen geniální inženýry. Bylo to hydraulické „vztyčení prostředníčku“ všem, kteří by se odvážili pochybovat o božské neomylnosti panovníka.
Alan Rickman nebyl jen mistrem záporných rolí, ale především hercem s neuvěřitelným citem pro detail a vnitřní klid. Jeho schopnost vložit veškerou energii do jediného pohledu z něj udělala legendu, kterou diváci milovali bez ohledu na to, zda hrál padoucha, nebo krále.
Původně vystudovaný grafický designér přistupoval k herectví s precizností architekta, což se odráží i v jeho režisérském vedení Královy zahradnice. Rickman dokázal i ty nejsložitější postavy obdařit lidskostí, ironií a hloubkou, která na plátně zůstává „navždy“.
Od nezapomenutelného Hanse Grubera přes uštěpačného profesora Snapea až po Ludvíka XIV. – Alan Rickman vtiskl každé roli nezaměnitelný styl. Jeho odchod v roce 2016 zanechal v kinematografii prázdné místo, které však dodnes zaplňují jeho ikonické postavy a režijní vize.
