Neratov je dnes známý kostelem Nanebevzetí Panny Marie s prosklenou střechou a historií, která toto místo poznamenala bolestí, ale také velkým odhodláním lidí, kteří se podíleli na zázraku v podobě jeho oprav. Velkou zásluhu na obnově mají lidé pracující ve Sdružení Neratov, kteří pod vedením kněze Josefa Suchára vrátili tomuto místu život po jeho zkáze. Kostel a jeho okolí dnes tvoří krásné prostředí s pozitivní energií, které slouží jako místo setkávání a smíření.
Skvostem této lokality je pak také Sad Smíření a přilehlá zahrada. V sadu rostou vzácné druhy ovocných stromů, které lze využít pro uchovávání roubů ohrožených odrůd. V zahradě se pěstují rozmanité rostliny a byliny.
Jak se probouzí Sad smíření a co vše symbolizuje prosté jablko?
Již před východem slunce jsem v sadu. Stromy i já jsme zahaleni do mlhy, která se pozvolna rozplývá. Sad se pomalu probouzí do nového dne a já vnímám kouzelnou atmosféru tohoto místa. Jemné kapky rosy se třpytí na listech jabloní. Kráčím mezi stromy a uvědomuji si, že každý z nich má svůj vlastní příběh. Slunce pomalu stoupá nad obzor, fotím, a čas mi tu utíká příliš rychle. Kolem stromů leží spadaná jablka, rozhodnu se jedno ochutnat a přemýšlím, co všechno tento plod symbolizuje. Je znakem života, zdraví a nesmrtelnosti, ale také se pojí s prvotním hříchem a poznáním. V tradicích symbolizuje lásku, kdy si milenci dělí jeden plod, a na Vánoce rozkrojené jablko odhaluje hvězdu jako znamení štěstí. Jablko je také symbolem technického pokroku díky ikonickému nakousnutému jablku. Největším přínosem jablka je jeho prospěšnost pro zdraví, protože obsahuje vlákninu, vitamíny, které podporují imunitu, zlepšují trávení. Hodinky mi připomínají, že se mám vydat ke kostelu, kde mě čeká Marie Malíková, aby nás, milí čtenáři, provedla tímto nádherným místem.
Ve videu si můžete prohlédnout fotografie zachycující krásu Sadu smíření. Hudební doprovod tvoří skladba Prosklenný nebe od folkrockové skupiny Epydemye, která má k tomuto místu i k samotnému kostelu hluboký vztah.
Marie mě vítá, nacházíme se před Sadem smíření, ve kterém roste mnoho ovocných stromů, ale jsou tu také lavičky, hmyzí hotel a zvířata. Marie, co obnáší správa Sadu smíření a jak dlouho se této činnosti věnujete?
Péči o Sad smíření jsem převzala po odchodu Vladislava Bukáčka do Chráněných dílen Kopeček, které se nacházejí v sousední obci Bartošovice v Orlických horách. Mám na starost správu rozvíjejícího se zahradnictví i Sadu smíření. Organizuji údržbu zeleně, truhlíků na oknech, péči o místní hřbitov. Všechny naše činnosti v Neratově byly motivovány snahou oživit toto dříve významné poutní místo, které v době našeho příchodu bylo téměř zapomenuté a vybydlené. Žili zde jen chalupáři a několik stálých obyvatel. Sad smíření vznikl jako snaha napravit křivdy, které se tu v minulosti staly. Myslím, že současný počet návštěvníků Neratova tomu dává za pravdu. Výsadba stromů a založení Sadu smíření byly možné díky podpoře Nadace Partnerství a Výzkumného ústavu šlechtitelského a ovocnářského v Holovousech.
Proč je důležité vytvářet místa, kde se lidé mohou potkávat a nacházet klid?
Co vás přivedlo k péči o Sad smíření, co pro vás toto místo znamená?
K práci ve Sdružení Neratov mě přivedla dlouholetá láska k Neratovu a odhodlání pokračovat v odkazu, který jsme zde společně s knězem Josefem Suchárem a dalšími započali. Když jsme sem před lety přišli s rodinou, začali jsme s obnovou kostela. Pochopila jsem, jak důležité je vytvářet místa, kde mohou lidé najít smíření a klid. Sad smíření pro mě není jen vzpomínkou na naši práci, ale také nadějí pro budoucnost. Je to místo, kde se příroda, historie a lidské příběhy setkávají.
Jaký vliv má Sad smíření na Sdružení Neratov, obyvatele a jak se zapojují lidé, kteří sem přicházejí?
Sad smíření má pro Sdružení Neratov i místní obyvatele velký význam. Je to místo pro setkávání, kde mohou lidé nalézt klid a útěchu, což je pro ně v každodenním životě velmi důležité. Často sem přicházejí lidé s rodinami, aby si odpočinuli, a děti mají radost ze zvířat, která v sadu mohou pozorovat. Sad také poskytuje našim zaměstnancům, mezi nimiž jsou i lidé s různými omezeními, příležitost k rozvoji jejich dovedností. Je pro ně povzbuzením, že svou prací přispívají k něčemu, co má dlouhodobý smysl. Vidí, jak se sad rozvíjí a jak si ho oblíbili návštěvníci.
Lidé, kteří do Neratova přicházejí na kratší dobu, se snaží načerpat něco pozitivního, odpočinout si, často nám také rádi s něčím pomohou. Pokud se nám urodí ovoce v sadu, snažíme se o malou ochutnávku jak sušených jablek, tak moštu. Někteří návštěvníci ochutnávají ovoce přímo ze stromů.
Jak se zrodila myšlenka realizace Sadu smíření?
Do Sadu Smíření přichází Vladislav Bukáček a kněz Josef Suchár. Vladislave, mohl byste čtenářům vysvětlit, čím je Sad Smíření unikátní a jak funguje databanka stromů?
Sad vznikl s myšlenkou návratu původních odrůd ovocných stromů do Neratova a jeho okolí. Kromě toho jsme chtěli oživit prostor pod kostelem a vytvořit místo, kde by si poutníci a návštěvníci Neratova mohli odpočinout a načerpat síly. Sad se podařilo realizovat díky spolupráci s Výzkumným a šlechtitelským ústavem ovocnářským v Holovousích. Asi před dvaceti lety zaměstnanci ústavu uskutečnili sběr roubů starých ovocných stromů, které rostly u chalup, opuštěných nebo zbouraných objektů v Orlických horách a pocházely od původních obyvatel. Tyto rouby následně použili k naroubování na podnože, z nich jsou i stromy v Sadu smíření. Můžeme říct, že stromy, o které pečujeme máme jakoby v pronájmu. V případě, že by došlo k likvidaci sadů v Holovousích z důvodu chorob nebo škůdců, využijí k obnově těchto sadů rouby z naší databáze. Podobné projekty realizují také v Beskydech a Krkonoších.
Vladislave, vím, že jste byl u první výsadby stromů v Sadu smíření. Jaké to bylo být u zrodu tohoto projektu a jaký je to pocit vidět dnes výsledky společné práce?
Je to pro mě hodně srdeční záležitost. Téměř každý strom jsem měl při sázení v ruce. Dříve jsem v sadu trávil hodně času. Výsadbu jsme prováděli společně s uživateli našeho chráněného bydlení. Rádi na to období vzpomínáme. Dnes je to hezký pocit utrhnout si v sadu jablko nebo hrušku.
Jaké konkrétní odrůdy ovocných stromů se v Sadu smíření pěstují a je mezi nimi nějaká, která se stala vaším oblíbeným druhem?
Jedná se většinou o staré odrůdy jabloní, hrušní, slivoní, arónie a další. Osobně mám rád Holovouský malináč, je chutný a sladký. Je to také první strom, který jsme zde zasázeli, když se nám narodil syn, a dnes už je mu dvacet let.
Jak připomenout život, který v minulosti kvetl ve zdejších zahradách?
Děkuji Vladislave za odpovědi a nyní se budu dotazovat kněze Josefa. Otče Josefe, jak vnímáte Sad smíření?
Pro mě je to konkrétní odpověď na otázky: Jak se vyrovnat s odsunem obyvatel a bolestí, která se přehnala tímto krajem? Jak alespoň trochu připomenout život, který před odsunem obyvatel kvetl ve zdejších zahradách? Jak dát dnešním poutníkům či návštěvníkům možnost ochutnat ovoce pěstované původními obyvateli? Jak maličko a nenásilně oživit jména vytesaná do kamene náhrobků na hřbitově naproti přes cestu?
Jakou má Sad smíření roli pro setkávání místních obyvatelů i poutníků?
Místo cedule „Soukromý pozemek – vstup zakázán!“ máme nápis „Soukromý pozemek – vítejte“ Věřím, že sad plní právě tento úkol pozvání. Můj tatínek vždycky říkával: „Člověk by měl mít vždy něco, čím může hosta uctít.“ My na to máme kostel, zázračný pramen, sad, zahradu, hospodu, bistro, pivovar a infocentrum. Tak tedy vítejte, ať se vám u nás líbí.
Otče Josefe, vím, že jste pomáhal v oblastech postižených povodněmi a že jste využíval i svůj bagr. Máte zkušenosti, a víte, že když se spojí vůle a láska, že dokážou zázraky. Jak hodnotíte záplavy a potřebu obnovy?
Celý projekt Neratov a nejen kostel sděluje všem důležité poselství: „Nikdy není pozdě začít opravovat to, co se rozbilo.“
Právě pomoc bližním v nouzi nás činí opravdovými lidmi. Důležité však je přijmout skutečnost, že všechno nezachráním, nenahradím, nespravím. Pořád, i po mé pomoci, zůstane spousta práce, kterou je potřeba udělat. Každá troška pomoci se ale počítá. Za ten měsíc, co jsme jezdili do zaplavené oblasti pomáhat, se ta místa neustále proměňovala. Z té apokaliptické beznaděje každý den po troškách k té lidsky přijatelnější. Byli jsme jen na jednom místě, takže nedokážu hodnotit celkovou pomoc. Jsem vděčný mým spolupracovníkům, že to doma v Neratově zvládli, zařídili vše potřebné za nás a my mohli pomáhat při záplavách. To taky není jen tak.
Co vám čtenáři přeje kněz Josef Suchár?
Otče Josefe, Marie a Vladislave, děkuji vám za milé přijetí a srdečnost, že jste si udělali čas na rozhovor a setkání v Sadu smíření. Přeji vám, ať to, co s láskou dáváte druhým, se vám také vrací. A nyní bych vás, otče Josefe, ráda požádala o vaše závěrečné slovo a požehnání pro čtenáře NKZ.
Nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom jen nekonali zlo, ale abychom konali dobro, v které věříme. A také abychom pomáhali těm, kterým to nejde. Každé semínko dobra poroste dál svým vlastním životem a ponese ovoce pro všechny. Tak jako jabloně v našem sadu. Když k tomu přidáme úsměv, stáváme se nositeli požehnání. Přeji všem krásný den.
Poslední místo, které dnes v Neratově navštívím, bude zahrada Sdružení Neratov.
Zahrada Sdružení Neratov je také ve správě paní Marie Malíkové. Zahradou mě provádí paní Vendula, která se s úsměvem věnuje návštěvníkům zahrady. Co v zahradě pěstují a jaké má uspořádání, uvidíte na fotografiích a videu v galerii tohoto rozhovoru.
Milí čtenáři, přeji vám krásné období adventu. Zahrady odpočívají, je tedy ideální čas na to, abyste si i vy dopřáli chvíle odpočinku, třeba při poslechu skladeb od skupiny Epydemye, která je spojená s Neratovem skladbou Prosklený nebe.
Pokud se chcete dovědět, které akce se konají v Neratově sledujte Aktuality
Autor: Romana Prokopová
