Hlízy jiřin jsou jedlé: při prvních mrazících je nutné je vyrýt a uskladnit. Některé ale můžete i sníst

Hlízy jiřinek jsou opravdu jedlé. Konzumovali je už mexičtí Aztékové. První jiřinky se tak dostaly přes oceán do Španělska jako užitkové plodiny. S tím, jak ale rostl zájem o hlízy brambor, klesal zájem o hlízy jiřin. Pěstitele naopak zaujaly různé tvary a barvy jejich květů, a dali se proto do pěstování a šlechtění okrasných jiřinek.

Hlízy pomponkovitých jiřin mají chutnat nasládle

U nás se jiřinám s jedlými hlízami věnoval zejména zahradník a známý šlechtitel růží z Blatné, Jan Böhm. Jelikož se chuť jiřinkových hlíz liší podle odrůdy, vybíral z nich ty nejchutnější. Za nejsladší přitom označil pomponkovité jiřiny. Hlízy jiřin totiž obsahují inulin, sladký polysacharid, který se v lidském střevě neštěpí a nezvyšuje tak hladinu krevního cukru (používá se proto v jídlech pro diabetiky). 

Podle Böhma bylo možné jíst hlízy jiřin i syrové, obvykle se ale pečou nebo vaří, upravují se nasladko i naslano. Současní šlechtitelé jiřin ale nedoporučují jíst okrasné odrůdy, protože ne všechny jsou chutné. Radí spíše vyzkoušet kultivary určené přímo ke konzumaci. Dostupné jsou např. v Německu.

This block is broken or missing. You may be missing content or you might need to enable the original module.