Málem jem otrávila celou rodinu! Stačilo pár ‚bedel‘, které vůbec nebyly tím, co jsem si myslela
Nepleťte si bedlu vysokou s jedovatými druhy
Den jako malovaný lákal k procházce do lesa. Popadla jsem tedy košík a vyrazila na houby. Cesta v lese mi příjemně ubíhala, sem tam jsem se sehnula pro krásný hříbeček nebo křemenáče. Hub v košíku přibývalo ale spíše pomalu, a proto jsem se rozhodla pro návrat domů.
A ejhle, kousek od lesa, podél úvozové cesty se na mne uprostřed polí vysloveně zasmály známé klobouky na vysoké noze. Bedly. Tedy, zase tak vysoké nebyly, spíše nižší, ale byly to bedly. To přeci poznám na první pohled. S nadšením jsem je naskládala do košíku a donesla domů.
Myslela jsem si, že sbírám jedlé houby, ale doma mě čekal šok!
Doma jsem se hned vrhla na zpracování "úrody". Hříbky, křemenáče, několik klouzků a dvě, tři lišky na jednu stranu, bedly na druhou. Z těch budou řízky. Při odstraňování nožiček bedel mne najednou upoutal zvláštní jev. Nožičky růžověly, některé dokonce červenaly. To jsem nikdy dříve nezaznamenala, blesklo mi hlavou a pro jistotu jsem se podívala na stránky mykologické poradny.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal! Představte si, že jsem se já sama a potažmo i moje rodina mohla otrávit! Místo bedly vysoké jsem totiž domů donesla její nebezpečnou příbuznou - bedlu ostrošupinnou, a dokonce několik exemplářů bedly chřapáčové.
Seznamte se, bedla vysoká - jedlá
Bedla vysoká (Macrolepiota procera) je nejoblíbenější jedlá bedla, ale bohužel má hned několik nebezpečných dvojníků, z nichž některé jsou dokonce smrtelně jedovaté. Při sběru bedel je proto naprosto nezbytné věnovat pozornost tomu, kde bedly rostou, jejich velikosti a zejména detailům prstenu a tvaru třeně (nohy).
Tato jedlá bedla má ráda světlo a otevřená prostranství s trávou. Nejčastěji se vyskytuje na prosvětlených okrajích listnatých i jehličnatých lesů a na lesních mýtinách, často ve vysoké trávě. Zvládne vyrůst i v příkopech podél cest. Mezi další zajímavá místa výskytu patří prosvětlené části starších lesů, můžete ji však i méně často najít v parcích nebo na zahradách, které byly kdysi dávno součástí lesa. Zde už je ovšem lepší zbystřit, protože právě v místě výskytu hrozí záměna.
Jak poznat pravou bedlu vysokou: Tyto znaky vás nikdy nezradí
- volný, posuvný prsten na třeni
- spodní část třeně je zakončena pouze hlízou, nikdy ne pochvou (kalichem)
Bedla vysoká má příjemnou, lehce oříškovou vůni. Klobouk je široký, talířovitý. Ploché, nepříliš ostře vystouplé šupiny bývají rozpraskané.
Bedla vysoká téměř nikdy neroste v kultivovaných zahradách, parcích nebo na obdělaných pozemcích. Jedlou příbuznou je bedla Konradova (Macrolepiota konradii). Je jedlá, ale menší než bedla vysoká, má hladký třeň a světlejší šupiny na klobouku, které jsou uspořádané do větších "map".
Jedovaté příbuzenstvo
Zatímco v lesích roste spíše bedla vysoká, která je jedlá a neškodná, v "civilizovaných" lokalitách hrozí nebezpečí záměny s jedovatou bedlou zahradní čili českou (Chlorophyllum brunneum). Ačkoliv byla dříve tato bedla považována za jedlou, po jejím požití se velmi často objevují gastroenteritické obtíže, a dokonce až otravy.
Je sice bedle vysoké podobná, má ale jeden zásadní znak, který ji výrazně odlišuje. Dužnina totiž po poranění jemně zčervená, což bedla vysoká nedělá. Bedla česká má mohutnou hlízovitou bázi a chybí jí typická oříšková vůně.
Další, a dokonce velmi jedovatou příbuznou je bedla chřapáčová (Lepiota helveola). Tato bedla je vedena v mykologických tabulkách jako smrtelně jedovatá! Na rozdíl od bedly vysoké je mnohem menší, má jemné šupinky a může mít narůžovělé lupeny. Přesto je možné si tyto dvě bedly splést, zejména pokud jste zvyklí sbírat i mladé plodnice bedly vysoké.
Hlavním znakem je výrazně malý klobouk bedly chřapáčové (v průměru asi 6 cm), bledě růžový, červenavě růžový až červenohnědý. Nevýrazný prstenec je neposuvný. Noze chybí také typický "hadí vzor", který nacházíme u bedly vysoké.
Bedla ostrošupinná je sice považována za pouze nejedlou, ale přesto se před ní mějte na pozoru. Je sice celkově menší a robustnější než bedla vysoká, ale zaměnit se mezi sebou obě houby dají. Po konzumaci bedly ostrošupinné můžete mít, pokud budete mít štěstí, pouze silné zažívací obtíže, zvracení a průjmy. Některé zdroje ale uvádějí možnou silnou toxicitu, která je podobná otravě muchomůrkou zelenou, jiné zdroje ale také mluví o tzv. antabusovém efektu.
Klobouk je světle krémový až bílý a je hustě pokrytý vzpřímenými, kuželovitými, tmavě hnědými až rezavě hnědými šupinami. Tyto šupiny jsou na temeni nejhustší. Prsten je vždy pevně přirostlý k třeni a není posuvný. Charakteristická je nepříjemná, pronikavá vůně, připomínající kaučuk.
Pozor na falešné bedly: Vypadají neškodně, ale mohou způsobit otravu
Další zástupci bedel pak patří do skupin hub nejedlých. Jejich zkonzumování sice přežijete, ale přesto vám z nich dobře nebude. Patří sem:
- Bedla namasovělá (Lepiota subincarnata): Jedovatá. Má růžové až masově červené odstíny na klobouku a nevýrazný, mizející prsten.
- Bedla hnědočervenavá (Lepiota brunneoincarnata): Jedovatá. Má spíše fialové odstíny a větší výtrusy.
- Bedla červenající (Chlorophyllum rhacodes): Liší se tím, že její dužnina po poranění nebo stisknutí červená až hnědočervená, což bedla vysoká nedělá. Nemá šupinatý třeň. Dnes je v některých atlasech uváděna jako mírně jedovatá nebo nejedlá, protože může u citlivých jedinců vyvolat zažívací potíže.
Pozor také na to, že mladé bedly si můžete splést s podobně se tvářící muchomůrkou zelenou nebo tygrovanou.
Rada houbařů: Nikdy nesbírejte houby, které stoprocentně neznáte!!!
Vždy sbírejte pouze ty houby, které bezpečně poznáte. Nespoléhejte se na to, že "tahle houba je určitě jedlá, jen nějak divně vypadá". Žádná houba vám za výplach žaludku nestojí, a pokud zkonzumujete dokonce houby jedovaté, může vám být v tom nejhorším případě jedno, co jste to vlastně snědli, protože se odpověď už nikdy nedozvíte.
