Lidové názvy rostlin vznikaly mezi lidmi spontánně, dědily se z generace na generaci a mívají různou podobu dle regionu. Rostliny dostávaly názvy například podle doby, kdy kvetou nebo rostou (jarníček, sněženka, zimostráz), podle prostředí (blatouch, písečnice, kalina, borůvka), přisuzovaných účinků (mydlice, kýchavice, všivec, bolehlav), barvy (podběl, bledule, modřenec, fialka, žluťucha, krvavec, černýš, černucha, zlatice), tvaru či podobnosti listů, květů a plodů s předměty denního života (náprstník, kopytník, kosatec, slaměnka, vraní oko, kropáček), vlastností pozorovatelných zrakem i hmatem (ostřice, netýkavka), čichem (kozlík) a chutí (hořčice, hořec, zeměžluč, osladič) nebo podle toho, k čemu se rostlina užívala v lidovém léčitelství (plicník, srdečník, jaterník, devětsil, dobromysl, kostival). Pro lidové názvy je příznačná obraznost, metaforičnost.
Protože nedílnou součástí běžného života člověka bývalo náboženství, bylo také časté pojmenování rostlin odkazující na Pannu Marii.
V současné době se lidové názvy rostlin bohužel postupně ztrácejí, protože moderní společnost se více zaměřuje na vědecké názvy a lidová tradice je často opomíjena. To může mít negativní dopad na naše kulturní dědictví. Proto je důležité si uvědomit význam lidových názvů rostlin a snažit se je udržovat a předávat dalším generacím.
Zdroj: ziva.avcr.cz
