Historie zahradních altánů a besídek

Staří Egypťané nechávali pro zvýšení úrody pnout výhony révy vinné po příčných trámech mezi kůly. Kromě toho natahovali výhony mezi stromy a vytvářeli tak jakési střechy, pod kterými se v poledním žáru rádi zdržovali. Kromě révových altánů byly v antickém Řecku oblíbeny i břečťanové.

Méně praktickým účelům, spíše jako poetické útočiště, sloužila ve výtvarném umění často zobrazovaná růžová besídka – většinou úzká lavička, nad kterou se klenula střecha z růží. První pavilonky vznikaly na Dálném východě jako místa meditace. Klid a odloučenost těchto „zastrčených“ zahradních prostor využívali při práci i známí umělci, jako Goethe, Fontane, Rilke nebo Schubert.

Honosné stavby neoddělitelně patří k barokním parkům a zámeckým zahradám. Tradiční altán byl považován za dominantu zahradní partie a zpravidla býval umístěn tak, aby se stal geometrickým nebo optickým středem symetrického půdorysu. Často je takové uspořádání k vidění v zahradách u zámků a letohrádků. V méně formálních zahradách u obytných domů nebo rekreačních chalup by ale působilo rušivě.