Zahrada je místo, kde je nám dobře

Jak jste se dostal k profesi zahradního architekta? Směřoval jste k ní už od dětství? 

Ne úplně. Vždycky jsem měl rád procházky přírodou a pobyt venku. Po střední škole se mi s tím pak začalo spojovat víc profesí a hodně mě zajímaly tři věci – příroda, psychologie a design. Ty se v jednom momentu sešly dohromady. Šel jsem tedy studovat krajinnou architekturu na Lesnické fakultě České zemědělské univerzity, ale ačkoliv se to zpočátku tvářilo jako úžasná věc, která dává člověku možnost kultivovat krajinu zničenou skládkami, těžbou a podobně, nakonec jsem zjistil, že půjde víc o razítka a běhání po úřadech. Ale já chtěl především tvořit něco nového, v týmu schopných lidí, protože jsem už měl podobnou zkušenost z kapely, ve které jsem v té době hrál.

Takže v té době jste se rozhodl zaměřit svou pozornost na zahradní architekturu? 

Tahle profese ve mně tehdy rezonovala, ale měl jsem pocit, že je to spíš „holčičí“ obor. Potom jsem ale odjel do Anglie pracovat na farmě a viděl jsem místní zahrady. Zjistil jsem, že to nejsou jen květiny, ale také architektura: zahradní altán, plot, pěkná cesta… V tu chvíli už jsem oboru propadl a při dalších cestách jsem potkal ty správné zahradní architekty. Lidi, kteří rovnou tvořili to, co je napadlo – ten kontrast nápad versus realita mě hrozně bavil. A pak jsem na České zemědělské univerzitě vystudoval okrasné zahradnictví.  

Jak teď, po letech studia a následné praxe, vnímáte zahradu? Čím pro vás je – je to umělecké dílo, obytný prostor, nebo třeba náš osobní malý kousek krajiny? 

Všechno dohromady. Je to prostor, který nám nabízí něco jiného než dům nebo byt. Nevidím příliš rád protahování interiéru ven do zahrad, uzavřené pergoly... Jen tím oddalujeme moment, kdy konečně vstoupíme do skutečné zahrady. Ta přináší mnohem víc zajímavých podnětů – umožňuje nám kontakt s nebem, sluncem, větrem, vůní, deštěm. Ale abych se vrátil k otázce, zahrada je zkrátka pohodlný obytný prostor, v němž je nám dobře.

Trávník a okolní výsadba
Info ikona

Lokální materiály  kámen z nedalekého lomu je přece krásný... 

Zahrada by měla odrážet osobnost a specifika těch, kdo ji obývají. Měla by odpovídat našemu životnímu stylu, který může být jiný než sousedův. Umíme tohle v Česku? Nemáme spíš tendenci kopírovat? 

Přesně tak to bohužel je. Podle mě je největší bolest české zahradní architektury skutečnost, že chybí reflexe toho, pro koho se zahrada vytváří. Místo toho saháme po módních řešeních a vybíráme si zahradu, jako bychom si vybírali tapetu. Zahrada ale není doplněk, je to další obytný prostor, který funguje jako celek. Proto vyžaduje, abychom si kladli úplně nový typ otázek, které jsem shrnul v knize Žijte ve své zahradě. Nejen odkud fouká nebo kde se schovám před deštěm. Ale také v čem je mi dobře? Mám rád barvy, stín, světlo? Co se mi líbilo, když jsem byl dítě – jako děti jsme venku trávili mnohem víc času. Při plánování zahrady bychom se také měli oprostit od všech stereotypů a předsudků, že tam tohle či ono nepatří. Potom dostává výsledek úplně jiný rozměr. 

Jak můžeme české zahrady „zlepšit“? 

Pojďme si klást ty správné otázky, o tom, kdo v zahradě bude žít, co má rád. Měli bychom také víc přemýšlet o ekologii, aby se zbytečně neplýtvalo energií, vodou či chemií. Dávejme přednost lokálním druhům rostlin, místním dřevinám i kameni – není třeba vozit je přes půl planety. Český modřín nebo pískovec ze Mšena jsou přece nádherné. A celý ten proces by měl být uvolněnější, lidé by si měli víc hrát. Zahrada je něco, co není napořád. Dá se předělat, pokud se tak úplně nepovede nebo už nás nebaví.  

Často mluvíte o návratu k ekologii, přirozeným postupům. Jak lidi přesvědčit, že to má smysl? 

Zkusil bych to třeba přes dešťovou vodu. Sladké vody prokazatelně ubývá, a tak je škoda svádět dešťovou vodu do kanalizace, protože už ji odtud nikdy nedostanu ve stejné kvalitě, jako byla ta počáteční. Mnohem rozumnější je zadržet ji v krajině a nechat ji odpařit v místě, kde spadla. Navrhl bych jim také, aby se zamysleli, kolik anglického trávníku v zahradě skutečně potřebují. Mají malé děti? Ne? Tak na co ho mít na třech tisících metrů čtverečních! Co zkusit radši louku nebo nějaké zajímavé výsadby. Tento přístup ve finále ušetří spoustu energie i peněz.  

Co by v zahradě rozhodně nemělo chybět? 

Cesta, strom, lavička... 

Naše krásná zahrada

Předplatné časopisu Naše krásná zahrada