Jedovatost čemeřic (Helleborus) je známá už odedávna. Například Keltové ji využívali při výrobě šípového jedu určeného k lovu zvěře.
Foto: Shutterstock
Ve starém Římě se tomuto jedu říkalo helleboro, od čehož byl pravděpodobně odvozen latinský název čemeřice –Helleborus.
Foto: Shutterstock
Keltové čemeřici (Helleborus) používali ale i k léčbě domácích zvířat. Rostlinu třeba zavěšovali do chlévů, v nichž měla od chovaného dobytka odhánět zlé duchy.
Foto: Shutterstock
Čemeřici (Helleborus) se také někdy říkalo kýchavka, protože prášek namletý z kořene čemeřice po přičichnutí dráždil sliznice a vyvolával kýchnutí. S kýchnutím pak měly z těla odcházet i zlé síly.
Foto: Shutterstock
Kvůli kýchání se jeden čas prášek z kořenů čemeřice přidával i do šňupacího tabáku.
Foto: Shutterstock
Čemeřice (Helleborus) se ale používala i při léčbě lidí. Kvůli nevhodnému dávkování však léčitelé často hazardovali se životem svých pacientů.
Foto: Shutterstock
Kromě psychických problémů měla čemeřice léčit i epilepsii nebo gynekologické obtíže. Dnes se už v lidovém léčitelství nevyužívá.
Foto: Shutterstock
Další ze zajímavostí čemeřic je jejich opylení. To zajišťují běžně včely. A právě kvůli nim kvetou čemeřice tak dlouho – aby si je za teplejších dnů stihly včely najít.
Foto: Shutterstock
A pokud se stane, že se ke květům čemeřice včely nedostanou (přece jen kvetou už v lednu), dokáže se rostlina v případě nouze opylit sama.
Foto: Shutterstock
V přírodě roste jen necelých 30 druhů čemeřic (Helleborus). Jelikož se mezi sebou čemeřice ale velice dobře kříží, vznikají při jejich šlechtění nové a nové kultivary.
Foto: Shutterstock