Psisko zahradní
Prvním krokem k úspěchu je výběr plemene psa. Ne všichni psi jsou „zahradní“: zatímco společenská plemena si většinou poklidné dny mezi zelení užívají, pracovní psi si tu hledají aktivitu. Do čeho se mají pustit, jim napoví instinkt. Norníci – k nimž patří jezevčíci – často ničí zahradu nebo záhony hrabáním. Objeví-li hraboší nebo myší chodbičku, nic jim v norování nezabrání. Větší plemena, ať už lovecká, nebo služební, zase potřebují běhat, a vyšlapávají tak v záhonech nebo v trávníku pěšinky. Vodomilná plemena si nenechají ujít příležitost smočit se v jezírku.
Oblíbenou činností psů je hrabání v trávníku, některým stačí ke hře ale jen odkvetlá pampeliška.
Důsledná výchova
Další důležitou nezbytností je výchova: prováděná už od štěněcího věku a důsledná. Znamená to zpočátku nenechat psa na zahradě ani chvíli samotného a věnovat se mu: pokud provede, co nemá – vstoupí na „zakázané místo“, hrabe v záhonu –, měli byste ho hned napomenout. Až se vrátí tam, kde ho chcete mít, nezapomeňte ho pochválit.
Pak – budete-li důslední a budete-li mít trochu potřebného štěstí – může nastat ideální varianta: pes, který přesně ví, co smí a co ne, a řídí se tím. To se však leckdy nepodaří, ať už proto, že nemáte dost času, nebo třeba když si přivedete z útulku staršího psa, kterého je těžké učit novým kouskům. Pak nezbude než provést v zahradě úpravy.
Při důsledné výchově bude pes přesně vědět, co na zahradě smí a co ne.
Co s běháním a hrabáním
U „běhavých“ plemen se vám brzy podaří vytipovat trasy, po kterých se pohybují (obvykle vedou podél plotu): vysypejte je oblázky nebo jiným materiálem, jemuž psí tlapky nemohou uškodit; kůra se k tomuto účelu nehodí. Samozřejmostí je trávník, který snáší sešlapávání. Podobné je to s hrabáním: na místě, kde pes obvykle noruje, zakopejte kámen nebo cihlu. Až pes zjistí, že se dílo nedaří, nechá se odradit.
Jiným řešením je rozdělit zahradu na dvě části: v jedné necháte psa dělat, co chce, do druhé nebude mít povolený vstup. Hranici je možné „nacvičit“ nebo ji lze vymezit zábranou – třeba plůtkem nebo elektrickým ohradníkem. Jasnou hranici tvoří také zvýšené záhony. Okusuje-li pes jednu rostlinu, postříkejte ji některým repelentem, který psům nevoní, nebo ji obežeňte plůtkem, podobně jako čerstvě osázené záhony: zejména štěňata totiž ráda vytahují z půdy sazenice.
Pro některé psy jsou ale jejich pudy silnější než výchova a pak nezbude než jejich pohyb na zahradě omezit nebo provést určité úpravy.
Zahrada není toaleta
Potíže způsobuje i psí moč a výkaly. Dopřáváte-li psovi dostatečné venčení, obvykle nekoná potřebu na zahradě; značkování však lze samečky odnaučit jen stěží. Pak nezbývá než minimalizovat škody: třeba tím, že zasažené místo hned pořádně pokropíte z hadice, aby se moč rozředila. Kromě toho dopřejte psovi několik „značkovacích míst“: kůlů, patníků nebo kamenů rozmístěných po zahradě, kde bude moci po libosti zanechávat vzkazy.
Nezapomeňte, že psi se rádi vydávají na průzkumné výpravy do okolního světa. Ani ten nejpřátelštější hafan by neměl pobíhat sám po ulicích: je tedy namístě zahradu důkladně oplotit. Výška a hustota plotu záleží na plemeni, myslet byste však měli i na „hloubku“. Mnozí psi jsou totiž přeborníci v podhrabávání. Zabrání jim v tom pevná podezdívka.
