Rohová předzahrádka sousedí s ulicí a drátěný plot poskytoval minimum soukromí. Potřeba klidu proto vyústila ve stavbu betonové zdi, kterou ale chtěla paní Romana ozelenit. Na zeď proto s manželem upevnila tři žebříky, po nichž se měl pnout plamének. Ten však nakonec roste jen u jednoho z nich (plamének horský 'Tetrarose' se světle růžovými květy).
Na dalším žebříku jsou umístěny dvě roztomilé ptačí budky, které vyrobila paní Romana ze starých prken. Původně měly sloužit jen jako dekorace, v horní z nich se ale zahnízdil čmelák.
Třetí žebřík je sice bez rostlinného pokryvu i bez dekorace, ale i tak narušuje monotónnost betonové zdi a dodává rostlinám vysazeným u jeho paty opticky výšku.
Letitý šeřík v rohu zahrádky pamatuje i manželovu babičku, která se o tuto polovinu pozemku původně starala. Za její éry byly ale záhony víceméně holé, jen sem tam rostl kosatec, kopretina a keřík růží a zahradničení spočívalo v neustálém vytrhávání plevelů.
Dnes by byla babička pravděpodobně překvapená, kdy by viděla, jak se zahrádka změnila, a co všechno se na ni vejde. Zatímco na jedné straně předzahrádky rostou okrasné rostliny, na druhé navazují na posezení vyvýšené záhony s rajčaty, cuketami a bylinkami.
Předností betonového oplocení je kromě soukromí i skutečnost, že u paty zdí je stín a vlhčí půda než u osluněných stěn domu. Dva úzké pruhy pozemku tak nabízejí dvě naprosto odlišná prostředí. U zdi tak mohou růst například vlhkomilné bohyšky, hortenzie nebo dlužichy.
Daří se tu ale i spíše stínomilným čechravám, bergéniím nebo kapradinám.
Vyvýšený záhon slouží paní Romaně částečně jako kompost. Každý rok na jaře ze záhonu odebere horní vrstvu půdy a do spodní části uloží všechen zahradní odpad, který se jí nahromadil z jarního úklidu zahrady a který by se do kompostéru už nevešel. Odebranou půdu pak na záhon vrátí, a ještě ji doplní o kvalitní kompost. Odpad se tak kompostuje přímo pod pěstovanou zeleninou.
Rajčatům takový způsob pěstování očividně svědčí. A nejen jim.
Za vyvýšeným záhonem, resp. za rohem domu, začíná druhá část malé zahrádky. Na ní postavil Romanin manžel pergolu, u jejíž paty je k vidění malá tůňka. Ta je vytvořená z černého plastového zednického kalfasu zapuštěného do země. K čištění vody slouží miniakvarijní čerpadlo s filtrem. Přes něj koluje voda a hadičkou, která je maskovaná kouskem kovové trubky a rostlinou vpravo, zase vtéká zurčícím praménkem zpátky do tůňky. Treláž na zdi popíná podražec.
Dalším vodním prvkem je malé jezírko. Plastový odlitek jezírka z hobbymarketu měla na zahradě původně maminka Romany, ale pak už ji nebavilo ho čistit a chtěla ho vyhodit. Romana si ho vzala a vdechla mu nový život, a to doslova: roste v něm malý leknín a žijí v něm ryby.
V jezírku žijí tři karásci, občas se přistěhuje žabka a okolo létají vážky. Pěkná podívaná...
Další vodní podívanou je plechová vanička naplněná vodou, v níž roste mj. sítina (bez květináče). Ta svými kořeny vodu pravděpodobně čistí, protože zůstává čistá celou sezonu, stačí jen dolévat tu, která se odpaří.
Vraťme se ale na druhý konec zahrádky, která je za pergolou ukončená dřevěnou zástěnou. Na fotce je vidět, jak výsadba přechází od vlhkomilných a stínomilných rostlin k slunomilným a suchomilným levandulím.
I pod pergolou roste plno květin, tentokrát však v nádobách.
Výjimkou není ani čtyři roky stará popínavá růže 'Eden Rose', kterou Romana na jaře přihnojuje kopřivovou jíchou a nárazově i drcenými sušenými slupkami z banánů (tip od jednoho starého a zkušeného zahradníka – funguje).
Zmíněná růže patří k Romaniným oblíbeným rostlinám, tak jako mnoho jiných na téhle zahradě...
